Kde máš motor?

Heeeeej Amigo kde to má motor prosím tebe? Vykřikuje na mě z okénka bílého picupu jakýsi Pedro uprostřed silničního provozu v Kolumbii ve třiceti stupňovém vedru. Zastavuje přede mnou, otevírají se dveře od auta, běží ke mě a znovu opakuje tu samou tázací větu místo pozdravu. Očima se snaží zkontrolovat podvozek koloběžky, jako kdyby snad nějaký měla a znovu se ptá, hej amigo tak kde to má ten motor? Chlapík je vcelku už nervózní z toho, jakou dostane ode mne odpověď…copak nevidí že to motor mít nemůže?  No nemám motor!  S úsměvem na rtech mu odpovídám jednoduchou španělštinou „no tengo motorores“….Ty nemáš motor? Vytřeští oči a vyděšeným, neveřícným výrazem ve tváři se na mě dívá,  jako kdybych mu právě oznámil, že jsem včera viděl Pablo Escobara jak rozdává dětem dárky na hřišti.

Pokračování textu Kde máš motor?

Krutá realita aneb jaké to je každý den na kolobežce

Říkal jsem si, že by to chtělo napsat nějaký článek, který vyvede z omylu všechny ty lidi, kteří si myslí, jaká je to zábava a pohoda jet na koloběžce tady v těch končinách.

Pokračování textu Krutá realita aneb jaké to je každý den na kolobežce

Všechno zlé k něčemu dobré


Kdybych měl sepsat návod na to, jak přijít během pár chvil o důležité věci, které jsou spojené s touto expedicí, sepsal bych ho hned do několik řádků a opeprnil bych to o nějakou tu historku. Pevně věřím, že se mi to třeba na konci příběhu podaří.  Pokračování textu Všechno zlé k něčemu dobré

Michal za Michala

Nacházíme se v Cancúnu. Vcházím do pokoje v podkrovním bytě, který nám César štědře nabídl k překonání první noci. Byli jsme vděční za střechu nad hlavou, jelikož nás přípravy na cestu, cesta samotná i vše co bylo třeba podniknout těsně po příletu, značně znavili. I přes mou snahu nevnímat cizí rozhovor, poslouchám Michalova slova vyřčená do jeho telefonu. Mluví o tom, že chce absolvovat alespoň jeden měsíc naší společné cesty Střední a Jižní Amerikou. V jeho případě bohužel již pouze tou Střední.
Pokračování textu Michal za Michala

Jak bylo v Salvádoru

Probouzí mě obrovské teplo. „Vždyť je teprv sedm ráno“, říkám si. „A to je už 30°C?“, divím se. Vlastně jsem se tolik nedivil.
Budím ostatní klasickým  „vstááááááááváme“. I přes jejich zjevný odpor k tomuto mému skoro až každodennímu pokynu, si na něj docela rychle zvykli. Dnes ale slyším Katky hlas ze stanu. Mluví cosi o nemocnici. „Co se děje?“, ptám se.

Pokračování textu Jak bylo v Salvádoru

Jak mi ukradli boty na policejní stanici v Hondurasu

Říkám si, po tom co dojedeme do trochu většího města, kde budeme spát tentokrát, paradoxně je to víc k řešení než v nějaké zapadlé vísce, tam je větší pravděpodobnost, že se vás někdo zhostí 🙂  Pokračování textu Jak mi ukradli boty na policejní stanici v Hondurasu

Jak je v Belize a v Hondurasu? Aneb dalších 14 dnů

Slunko pálí o sto šest, kapky potu dopadaj na řídítka koloběžky a silnice nemá konce. Není to úplně nejlepší nápad překonávat větší vzdálenosti v pravé poledne. Svým pohledem dozadu kontroluji své dobrodruhy, a zjišťuji, že jsou na tom úplně stejně jako já. Už se taky sotva odráží a maj toho plné zuby. Zjišťuji že mě došla voda. Nikde nic. Noooo to bude ještě zajímavé. Po dvou kilometrech zničeho nic přichází záchrana. Aspoň teda pro mě. Vlastně i pro celý zbytek naší posádky. Zastavuji u jednoho malého baráčku a něco jako zahrady, která nebyla ani oplocená, na malou pauzu. Baráček postavený z pár plechů, a palmového listí. Najednou k nám z něj vychází postarší chlapík, kdybych nebyl v Belize řekl bych, že je to Jamajčan. Pokračování textu Jak je v Belize a v Hondurasu? Aneb dalších 14 dnů

Prvních 14dnů aneb Yucatán s příchutí Belize


Během toho co čtete tyto řádky, jsme někde na cestě do Punta Gordy přístavní město na konci Belize, pak už je Guatemala. Ale v myšlenkách se vrátím k Mexiku. Je tu takový zajímavý kontrast, stejně jako vánoční smrčky prodávající se v místních supermarketech, kde vám hrají místní koledy a venku je 30stupňů a nebo polorozpadlé obydlí, chudoba, zato lidé se srdcem na dlani. Lidi v Mexiku jsou fantastičtí, stejně jako jejich hasiči, kteří nás u sebe nechali přenocovat třetí noc. Přijedete před jejich budovu, vejdete dovnitř a lámanou španělštinou jim vysvětlujete, že byste rádi u nich přenocovali.

Pokračování textu Prvních 14dnů aneb Yucatán s příchutí Belize

Je nás sedm! Sedm statečných

Utíká to velmi rychle, a upřímně se přiznám, tento příběh, který teď čtete, mám už rozepsaný měsíc. A stejně tak jako se blíží start a my už nedočkavě stojíme na startovní čáře, tak se za okny odehrává to barevné představení – stromy a jejich listí , a sluneční svit pomalu slábne a slábne, venku mlha, a o to víc se těšíme všichni  na vlídnější teploty. Podzim přišel zkrátka moc brzo.
A do toho se stala ta prapodivná věc…

Pokračování textu Je nás sedm! Sedm statečných