kam až dojedeme?

Říkal jsem si, že by to chtělo napsat nějaký článek, který vyvede z omylu všechny ty lidi, kteří si myslí, jaká je to zábava a pohoda jet na koloběžce tady v těch končinách.

Pokračování textu Krutá realita aneb jaké to je každý den na kolobežce

Kdybych měl sepsat návod na to, jak přijít během pár chvil o důležité věci, které jsou spojené s touto expedicí, sepsal bych ho hned do několik řádků a opeprnil bych to o nějakou tu historku. Pevně věřím, že se mi to třeba na konci příběhu podaří.  Pokračování textu Všechno zlé k něčemu dobré

Nacházíme se v Cancúnu. Vcházím do pokoje v podkrovním bytě, který nám César štědře nabídl k překonání první noci. Byli jsme vděční za střechu nad hlavou, jelikož nás přípravy na cestu, cesta samotná i vše co bylo třeba podniknout těsně po příletu, značně znavili. I přes mou snahu nevnímat cizí rozhovor, poslouchám Michalova slova vyřčená do jeho telefonu. Mluví o tom, že chce absolvovat alespoň jeden měsíc naší společné cesty Střední a Jižní Amerikou. V jeho případě bohužel již pouze tou Střední.
Pokračování textu Michal za Michala

Probouzí mě obrovské teplo. „Vždyť je teprv sedm ráno“, říkám si. „A to je už 30°C?“, divím se. Vlastně jsem se tolik nedivil.
Budím ostatní klasickým  „vstááááááááváme“. I přes jejich zjevný odpor k tomuto mému skoro až každodennímu pokynu, si na něj docela rychle zvykli. Dnes ale slyším Katky hlas ze stanu. Mluví cosi o nemocnici. „Co se děje?“, ptám se.

Pokračování textu Jak bylo v Salvádoru

Slunko pálí o sto šest, kapky potu dopadaj na řídítka koloběžky a silnice nemá konce. Není to úplně nejlepší nápad překonávat větší vzdálenosti v pravé poledne. Svým pohledem dozadu kontroluji své dobrodruhy, a zjišťuji, že jsou na tom úplně stejně jako já. Už se taky sotva odráží a maj toho plné zuby. Zjišťuji že mě došla voda. Nikde nic. Noooo to bude ještě zajímavé. Po dvou kilometrech zničeho nic přichází záchrana. Aspoň teda pro mě. Vlastně i pro celý zbytek naší posádky. Zastavuji u jednoho malého baráčku a něco jako zahrady, která nebyla ani oplocená, na malou pauzu. Baráček postavený z pár plechů, a palmového listí. Najednou k nám z něj vychází postarší chlapík, kdybych nebyl v Belize řekl bych, že je to Jamajčan. Pokračování textu Jak je v Belize a v Hondurasu? Aneb dalších 14 dnů

Během toho co čtete tyto řádky, jsme někde na cestě do Punta Gordy přístavní město na konci Belize, pak už je Guatemala. Ale v myšlenkách se vrátím k Mexiku. Je tu takový zajímavý kontrast, stejně jako vánoční smrčky prodávající se v místních supermarketech, kde vám hrají místní koledy a venku je 30stupňů a nebo polorozpadlé obydlí, chudoba, zato lidé se srdcem na dlani. Lidi v Mexiku jsou fantastičtí, stejně jako jejich hasiči, kteří nás u sebe nechali přenocovat třetí noc. Přijedete před jejich budovu, vejdete dovnitř a lámanou španělštinou jim vysvětlujete, že byste rádi u nich přenocovali.

Pokračování textu Prvních 14dnů aneb Yucatán s příchutí Belize

Uteklo to velmi rychle, a co nevidět, se zas vrátím zpět za oceán. Dnešní příběh je tak trochu spíše o mně, chtěl bych vám všem sdělit svoje pocity, to jak to vnímám, a jaký to je  vlastně dávat dohromady takovou věc. A jaká je nálada v týmu.
Pokračování textu Můj vnitřní pocit

Utíká to velmi rychle, a upřímně se přiznám, tento příběh, který teď čtete, mám už rozepsaný měsíc. A stejně tak jako se blíží start a my už nedočkavě stojíme na startovní čáře, tak se za okny odehrává to barevné představení – stromy a jejich listí , a sluneční svit pomalu slábne a slábne, venku mlha, a o to víc se těšíme všichni  na vlídnější teploty. Podzim přišel zkrátka moc brzo.
A do toho se stala ta prapodivná věc…

Pokračování textu Je nás sedm! Sedm statečných