Jak bylo v Salvádoru

Probouzí mě obrovské teplo. „Vždyť je teprv sedm ráno“, říkám si. „A to je už 30°C?“, divím se. Vlastně jsem se tolik nedivil.
Budím ostatní klasickým  „vstááááááááváme“. I přes jejich zjevný odpor k tomuto mému skoro až každodennímu pokynu, si na něj docela rychle zvykli. Dnes ale slyším Katky hlas ze stanu. Mluví cosi o nemocnici. „Co se děje?“, ptám se.

Jdu se tedy za nimi podívat. Tomáš sedí prohnutý ve stanu, skučí bolestí. Bolí ho oko. Měl s ním problém už před tím. Ovšem to nevypadal takto. Podíval se na mě svým červeným zaníceným okem. „Zánět spojivek“, povídám a podávám mu čistou vodu na studený obklad. Návštěva nemocnice je nevyhnutelná. Zjišťuji od místní pradleny co pere v potoce oblečení, kde je nejbližší nemocnice. Mluvila o Libertadu, městu vzdáleném 15 km. Naštěstí autobusy tam jezdí během celého dne. Nemocnici hledám na mapě a znovu prosím o radu pradlenu. Získanou adresu předávám Kátě.“Kdyby se cokoliv dělo, volejte, pište“, volám na rozloučenou.
Z druhého stanu slyším něco o tom, že Lukáš zvracel celou noc. „No toto začíná pěkně“, povzdechnu si. Lukáš vypadá dost bledě, Sany o trochu líp. Oba
dva sotva vylezou ze stanu, odkud je vyhnal ranní nápor vedra. V ruce karimatky, a už hledají nejbližší stín. Dnes nevyjedeme. Sednu na koloběžku, jedu se projet po vesnici a cestou kupuji vodu. Celá vesnice mi cestou zpět radostně mává, hlavně malí caparti. Přijíždím zpět, Lukáš se Sany se koupou v říčce a o chvíli později přijíždějí Katka s Tomášem. Tomáš v lékárně dostal léky a vypadá vcelku spokojeně. Ještě další den strávíme u říčky. Je to tu fajn, až na to obrovské vedro. Lidé si sem chodí z vedlejší vesnice prát prádlo, všichni se na nás upřímně smějí. Během tohoto volného dne mám nečekané zpestření. Přes řeku přechází několik lidí a skoro každý z nich, drží v ruce kohouta. Říkám si „Co to?“. Později mi došlo, že Salvador i jeho okolní státy jsou kohoutími zápasy vyhlášené. Chvilku se nechám pobízet od místních ať jdu s nimi. Zprvu odolávám. Nakonec se nechám přemluvit, zvednu se a jdu. Ne že bych tento styl „zábavy“ podporoval, nikdy jsem to ale ještě neviděl. Spíš než samotný boj na život a na smrt, mě zajímá atmosféra. Už jsem s místními obyvateli na místě, rozhlížím se. První co mě zaujme je aréna pro kohouty. Ohrádka ztlučená z pár kusů plechu.Ahaaaa, tak to je ono“, přichází někdo jako rozhodčí a další člověk, který od ostatních účastníků vybírá peníze. Jde o to, že každý si vsadí na svého kohoutího favorita a tento člověk peníze vybírá. Na konci duelu pak rozdává výhry. Duel začíná. Vzrušení roste a s ním i křik všech přítomných. Sprostý křik. Nevím proč, ale všichni se na mě dívají a cosi hulákají a ukazují na můj foťák. Víc se snažím rozumět jejich rapido španělštině. Došlo mi, že chtějí, abych šel víc dopředu a celou událost si tak mohl vyfotit. Tak tedy ze slušnosti udělám pár kroků v před až se ocitnu na samém kraji kohoutí arény. Je to zajímavé být najednou v centru pozornosti a mít tak příležitost to všechno zdokumentovat. Kohouti bojují statečně. Už stačilo jen málo a více netřeba vidět. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem byl nominován na hlavního fotografa tohoto zápasu, tvářím se statečně. A když už pak opravdu nesnesu tu scénu kdy kohout dál už nemůže a jeho majitel mu saje krev z jeho otevřené rány na krku, aby se mohl bít dál, s rozpaky se dívám na ostatní přihlížející. Opět si na mě ukazují. Smějí se mi. S úsměvem poděkuji a odcházím v momentě, kdy je ukončen zápas remízou. „Uf, oba dva kohouti to přežili. A já taky.“, raduji se.
Přicházím zpět k říčce, a tam se těžce relaxuje.
Co ta jiného, když tři lidi z pěti jsou nemohoucí. Hlavně že to není nic vážnějšího. Usínám s baterkou v ruce, s miliony hvězd nad hlavou.
Ráno mě budí opět to teplo.
A já budím ostatní, „jak vám je“? Jedeme? Z obou stanů se ozývá souhlasné „ano“. Balíme věci a po dvou hodinách konečně vyrážíme. Jedeme do města Zacatecoluca, které je od našeho momentálního stanoviště 50 km. Jede to dobře, a i přesto ,že jsou Lukáš s Tomášem lehce indisponovaní, drží se dobře. V podvečer dorážíme do města a cestou do centra narážíme na hasičskou stanici, kde nakonec přespíme. Přijde za námi ten nejstarší hasič a ptá se odkud jsme a kam jedeme. Povídá něco o dalších Češích, že tu také byli. Nechává mě to klidným do doby, než přijde s jejich vizitkou a říká slovo, kterému rozumíme všichni: „yesterday, ahaaa“. Zpozornili jsme. Ten chlapík s kouzelným dědečkovským úsměvem nám právě říká, že tady včera spali dva Češi na kole. Pomalu nám to dochází. Skrz jejich kontakt se díváme i na jejich facebook. „Hele“, zní od Lukáše, „to jsou ty co jsme potkali včera, jak jeli po tom mostě“. „No jooo, bylo by super se s nimi ještě setkat.“ „Šance že je potkáme, je jako vyhrát ve sportce“, říká Lukáš. Nechává mě to vcelku klidným, protože pokud tady ještě včera spali, je dost možné, že je opravdu potkáme. Třeba v Usulutánu. Pokud se tam zdrží alespoň dva dny. To jsou spíše pouze moje vnitřní konspirace, které s přicházejícím spánkem vypouštím z hlavy.
Ráno vstávačka, kupodivu Lukáš se Sany jsou vzhůru dřív
než já. To je pecka. Jsem rád, že to začíná fungovat. Ráno vstát a brzy vyjet, abychom nemuseli jet v tom největším pařáku. Zanedlouho je vzhůru i Tomáš s Katkou. A vyráží se. Cesta nás baví, je to chvilku z kopečka a pak do mírného kopce a pak zase z kopečka. Je to vážně paráda. Kolem sopky, a vy samou radostí ukazujete svým spoludobrodruhům tu krásu. Málokdo z nich má pro to v tu chvíli pochopení, snad jen Lukáš.
Dorazíme do Usulutánu a protože to je velké město, raději vyhledáme opět hasičskou stanici, kde je to přece jen trochu bezpečnější. Ještě nikdy jsme se nesetkali s odmítnutím. Ať to bylo v jakémkoliv stát
ě. Naopak. Vždy si prohlížejí naše koloběžky a pak se vždy rozesmějí, když se dozví, že jedeme z Mexika. Koloběžka je super sympatický prostředek pro sbližování se s okolím. Fakt.
Nebylo tomu jinak v tomto případě.
Kdy v Usulutánu místní kapitán říká, „Počkej chvíli.“, po tom, co mu sdělím, že jsme z Republiky Čeko. Po té chvilince k nám přichází zdatný chlapík, a ptá se angličtinou, odkud jsme. „Z Čech“, říkáme. A potom už jen „Nazdááár.“ Vykulení jsme propukli v radost a v euforii. Jana a Pepča tvoří opravdu velmi sympatický pár. Procestovali toho už hodně. Janča se chopila pánvičky a začala dělat lívance. Byly supeeeer a já si vychutnával tu hezky českou atmosféru v hasičárně někde uprostřed Salvadoru. Bylo to nádherné setkání. Druhý den smíření s tím, že každý má svou cestu, se loučíme. Avšak Pepa navrhne, abychom oslavili společně Vánoce v Alegrii, což je 35km od Usulutánu. Chvilku váháme a radíme se zda ano, nebo ne. Já jsem proto trávit Vánoce s novými kamarády, Lukáš taky. Tomáš říká, že by rád jel do El Cuco, což je prý dobrá pláž skoro na konci Salvadoru. Alespoň tak to našla Káťa v průvodci, který dle mého názoru někdy dost přehání 🙂 Nakonec vyrážíme za našimi novými kamarády. Děláme dobře. Alegrie je horské středisko, kde je vulkán v němž je laguna, co má tyrkysovou barvu. Tlačit koloběžku do 1600 metrů není úpl med. Ale dolů to je tedy jízda. Nahoře nás čekal úplně jiný svět. Ochladilo se o dobrých sedm stupňů a uličky byly vcelku čisté. Poprvé jsme se v Salvadoru setkali s odpadkovými koši a s popeláři.
Stany si rozkládáme na náměstí v jednom parčíku za asistence
několika dětí, kte se nám rozhodly zpestřit večer pár petardami. Bravurně se vyhýbaly našim stanům.
Druhý den to vzdáváme,
opouštíme toto stanoviště a uchylujeme se přespat na misionářské faře, kde také slavíme Štědrý den s našimi kamarády.
Vylosovali jsme si, kdo komu opatří dárek a tak vznikají zajímavě vtipné situace.
Vaříme si rybu, kuřecí řízky a
samozřejmě nesmí chybět ani bramborový salát.
Je to super pocit slavit
Vánoce společně s dalšími lidmi z Čech.
Další den se do
mlouváme na společné jízdě do St.Miguel, vzdáleného 52 km. Většina této cesty je z kopečka. Jeden kopeček se nám stal osudným. Sany najíždí do výmolu a padá. Lukáš už nestíhá za ní dobrzdit a také padá, ale do betonové škarpy.
Pepa s Jančou
ihned pohotově reagují, pomáhají Lukášovi do auta, které nám vzápětí zastavilo a odvezlo Lukáše do nemocnice.
Lukáš se podrobil všem možným vyšetřením, které prokázalo, že má jen pár odřenin.
Musím moc poděkovat Pepovi a Janě za jejich ochotu a rychlou jízdu za Lukášem do nemocnice, aby Pepa svou excelentní španělštinou mohl pomoct v průběhu vyšetření.
Lukáš ještě ten den odjíždí z nemocnice na koloběžc
e. Nutno dodat, že ten den to byl třetí pád. První byl ten když Káťa nabourala do krávy, která se procházela za zatáčkou a tak srážka byla nevyhnutelná. Dopadlo to taky dobře. Káťa se otřepala, sesbírala si pohozené věci a jelo se dál. Zkrátka zvláštní den. 

Druhý den ráno se s námi Jana s Pepou loučí a odjíždí směr Honduras. My máme namířeno na pláž El Cuco. Dvoudenní oraz od koloběžek.

El Cuco bych přirovnal k ostatním plážím v Pacifiku. Alespoň mně nepřipadá ničím obzvláště zajímavá. Je ale dobré, že dobře zapůsobila na ostatní v týmu.
Přijíždíme do La Union, kde přespíme u hasičů. Seznamuji se s kapitánem posádky Carlem, sympatický pětačtyřicátník. Ani mu nevadí, že mluvím svou lámanou španělštinou a tak si pouštíme, kdo jaké písničky od známých kapel má rád. A hasičárnou znějí AC/DC, Oasis, Michael Jackson nebo Fredie Mercury atd. Byl to pro mě kouzelný večer s kapitánem Carlosem, kdy jsme se smáli jako malé děti, že třeba zrovna tuhle písničku má také rád. Lepší tečku za Salvadorem jsem si nemohl přát. Ostatní už spí. Budím je okolo šesté ráno. V sedm hodin vyplouvá loď do Potosí. Tam už právě teď vznikají nová dobrodružství. Nikaragua.
Chci poděkovat všem lidem v Salvadoru, kteří nám jakkoliv pomohli.
I když vím, že si to určitě nepřečtou. Napsat to ale chci. Ač Salvador ve mne zanechal spíš dojem kopcovité krajiny, kterou jsme zdolávali v odpoledních parnech, lidé jsou tu prostě báječní se srdcem na dlani. Děkuji Vám, že jste mohli být tím střípkem, ne-li střepem do té mozaiky, kterou jsme se rozhodli poskládat. Určitě se sem chci ještě jednou podívat, pozdravit Carlose, Davida ze Santa Any, Emilii a nechat si uvařit od ní něco senzačního, Davida z Usulutanu, celou rodinu Lima a Jonathana z pláže.
Naše loď zakotví i s koloběžkami v Potosí. Mé oči vyhlíží Nikaraguu. Nasedáme na koloběžky a mažeme do města Chinandega. Pak do Leonu, kde chceme trávit Silvestra.
Ukrajujeme první kilometry v Nikarague.
Na první pohled podobná Salvadoru. Ovšem o trochu chudší sestra. Avšak ty sopky tady jsou mnohem větší.
V Leonu přijíždíme jak jinak než k hasičům, protože je to dost velké město.
Po krátké domluvě smíme přespat na jejich zahrádce, kde rozbalujeme stany, já spacák. Najednou přichází Sany s šokujícím odhalením. „Hele, všimli jste si toho hrníčku a těch brašen?“
Koukáme na ni, „jak to jako myslíš?“. Nikdo ji nebereme vážně.
Po deseti minutách se jdeme přeci jen podívat na místo onoho nálezu.
„Ty jooo, to jsou přeci jejich věci!“ Jana a Pepa
jsou tu taky. Chápete, v Leonu jsou dvě hasičárny a my na sebe znovu narážíme :))
Navíc měli jet jinou cestou. Po hodině přijíždějí z výletu po městě a smějí se. Euforie může propuknout znovu. No a tak jsme spolu oslavili i toho
Silvestra a nově přicházející rok.
Byl
y to další úžasné tři dny strávené v jejich společnosti. Jaká to náhoda. Vlastně moment. Vždyť náhody neexistují.
Museli jsme se rozloučit.
Vyrážíme směr Managua po nové silnici zatímco oni po staré. Slibujeme si, že se ještě někde potkáme. Třeba v Bolívii? Ze srdce bych byl moc rád. No a tady zatím končí můj příběh. Příběh o tom jak náhody neexistují. O tom jak si lidé dokáží ochotně pomoci, když jde do tuhého. O tom jak si lidé i s určitou jazykovou bariérou, mohou skvěle rozumět. Věřte, cestování stojí za to. Úsilí které do toho dáváme každý den se nám vrací krásnou formou.


Tak zase brzy. Užívejte každý okamžik.

2016_1230_20324400-01
Panamericana Nikaragua Vzádu jsme my.

2016_1219_01302800-01Salvádorská krajina

 

2016_1219_00251100-01
Vyčerpaný kohout
2016_1224_20022100-01
Předvánoční trh v Salvadoru
2016_1227_01472000-01
El Cuco – západ slunce
2017_0102_16500100-02
Pepča
Nikaragua
Nikaragua

2 komentáře u „Jak bylo v Salvádoru“

  1. Tie hasicske stanice funguju aj v europe ? 😀
    Plánujem niečo podobné, ale neviem nájsť poriadny nosič na prednú vidlicu, aké nosiče máte vy?

    1. Ahoj, já si myslím, že ano 🙂 my to jednou zkusili a od té doby když jedeme velkým městem tak to prostě vždy zkusíme. Ale jen ve velkých městech kvůli bezpečnosti. Takže pokud u hasičů budeš trávit jen jednu noc myslím si, že s tím nikdo z nich nebude mít problém 😀
      Máme na koloběžce nosič, co na kolech my být normálně vzadu, tedy zadní nosič „Tubus“ od firmy azub.cz najdeš to i na jejich stránkách. Případně pošli mail a já Ti pošlu detailnější fotky.
      Marek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *