2016_1214_00273400-01

Jak je v Belize a v Hondurasu? Aneb dalších 14 dnů

Slunko pálí o sto šest, kapky potu dopadaj na řídítka koloběžky a silnice nemá konce. Není to úplně nejlepší nápad překonávat větší vzdálenosti v pravé poledne. Svým pohledem dozadu kontroluji své dobrodruhy, a zjišťuji, že jsou na tom úplně stejně jako já. Už se taky sotva odráží a maj toho plné zuby. Zjišťuji že mě došla voda. Nikde nic. Noooo to bude ještě zajímavé. Po dvou kilometrech zničeho nic přichází záchrana. Aspoň teda pro mě. Vlastně i pro celý zbytek naší posádky. Zastavuji u jednoho malého baráčku a něco jako zahrady, která nebyla ani oplocená, na malou pauzu. Baráček postavený z pár plechů, a palmového listí. Najednou k nám z něj vychází postarší chlapík, kdybych nebyl v Belize řekl bych, že je to Jamajčan. Ptá se na to kam jedem a říká něco o kokosech. Aahaaa kokosech? Zkouknu letmo jeho zahradu kde roste několik palem a na nich oranžové kokosy. Tak tyhle kokosy asi myslí. Tak jo, dáme si, to je jasný. V mžiku chlapík holí sundavá šest kokosů. Setne jim vršky a už nám je nese. Říká, že za jeden, chce jeden belizian, ahaaaa podruhé, tak takhle se vydělávaj penízky. Samozřejmě z vděčností si jej beru, a už piju tu kokosovou tekutinu, která mě tak najednou chutná. Nejsem sám, všichni už to do sebe taky ládujou. Záchrana v podobě kokosů bylo to poslední co bych v opuštěné vyprahlé zóně někde na konci světa v Belize čekal. 2016_1202_21261400-01 Chlapík říká, že se narodil na Jamajce a s rodičema se pak přestěhoval do Belize..ahaaa po třetí, tak přece jen to je Jamajčan. Rozloučíme se s ním, vyfotíme a jedeme zase dál. Zajímavej zážitek a to nás čekal ještě jeden. Přijíždíme po polní cestě do Crokeed Tree, národní park, kde je největší výskyt ptactva v celé Belize, vesměs je to taková vesnička, která si žije svým tempem, ona celá ta Belize je taková pomalá reggae pohodová. Opět hledáme nějakej nocleh a nacházíme ho za jednou restaurací. Kde nám majitelka dřevěné restaurace ukazuje plácek kde můžeme složit stany a já svůj spacák, protože spím radši pod širákem. Máme radost. Rychle se stmívá, je kolem šesté hodiny, a už začínají vycházet hvězdy. Klukům po hodině říkám, aby se šli na něco podívat. Přichází s baterkou v ruce s otázkou co se děje. Říkám, zhasněte. Podívejte se nahoru a ukazuju směr nebe. Tam miliony hvězd, ještě více než v Mexiku, všichni stojej v úžasu a nechápou to.. Tolik hvězd nad hlavou ještě neviděli, a já mám radost, že maj radost. Vidím najedou problikávat taková malá světýlka, říkám si co to..no jo světlušky, a podtrhávaj celou tu atmosféru. Usínám. Míříme do Sand Hillu a pak směr Belize City, Dangriga, Placencia, Punta Gorda. Jsou to ještě velké dálky, ale vše jsme zvládli bez defektu. Dorazili jsme v pořádku do posledního města, vyprahlí, hladoví. Z tohoto města plujou lodě směr Guatemala. Měli jsme štěstí, za hodinu jela poslední a možná bych řekl i první loď toho dne. Procházíme migračním, potvrzujeme si razítka do pasu, koloběžky vyskládáme na loď a sebe taky a vyrážíme směr Puerto Barrios – Guatemala.
Během necelé hodiny, se objevují na obzoru hory, Andy, ale jsou menší než ty co jsem viděl tam dole na jihu, v Peru, nebo Bolívii. Tohle jsou jen takové kopečky, ale budeme se s nimi muset poprat. V Guatemale všechno probíhá rychle. Vysedáme z lodě, sjedeme na migrační, a už se motáme ulicemi, hledáme kde by se dalo přespat, ale rychle se stmívá, všude prach, spousta aut, lidí. Přemýšlím kde by se tady dalo přespat, a tak navrhuji hostel. Jeden klučina nás vede k tomu nejlevnějšímu hostelu v celé Guatemale, a vevnitř to tak i vypadá, jako v cele na pankráci, se zvlhlými stěnami, ale co, není zbytí a tak si uleháme unavení do svých spacáků, pod nimi máme hostelové matrace, abychom ráno mohli zase vstát a jet směr na hranici s Hondurasem, která je vzdálená něco kolem 48km. Guatemalu už navždy budu mít v paměti jako banánovou zemi. Protože banánové kamiony s nápisy Chiquita nás předjížděli každou minutou..někdy to bylo o chlup, představte si jak si tlačíte koloběžku do kopce, jste úplně propocený, vedro, dusno, a kolem vaší hlavy v těsné blízkosti asi 30cm se prožene kamion se svým typickým americkým kouřovým obláčkem, emise tu neřešej. Byli jsme rádi, že jsme sjeli na silnici odbočující směr Honduras. V tu ránu byl klid. Ticho. Krajina v Guatemale je nádherná, jen tu nikdo neřeší odpadky asi jako na celém kontinentu a když k tomu přičtu frekventovanou dopravu s banánama, tak z toho mám spíš smíšené pocity. Jako takovou tečku za Guatemalou bych zmínil, že jsme spali naproti přístavnímu doku, který nakládal ty banány do celého světa. A taky s místní farou, kde nás nechali také přespat. Byla to naše první noc v kostele.
Přijíždíme pomalým tempem do Ho2016_1207_14502800-01ndurasu, necháváme si potvrdit razítka do pasu, zaplatíme vstupní poplatek tři dolary, a před náma se za to zjeví nápis Bienvenidos Honduras. Krajina je hned za čárou kopcovitá, jede se dost blbě, ale ty výhledy, to je jak z pohádky. Máme obrovský hlad, u silnice v Hondurasu vidíme něco jako restauraci, zastavujeme, a objednáváme si to co nabízí. Pět kuřat, rýži, a pití, servírka nadšená, všechno bude, vítejte. V restauraci bylo všehovšudy pět lidí a na všech byla znát poodpolední únava v podobě vysoké koncentrace alkoholu v krvi..no prostě všichni byli na plech opilí, včetně servírky, která nám přinesla místo pěti jídel, jen dvě. Když se jí ptám kde máme zbytek, sklopí oči, rozhazuje cosi rukama…no tienes amigo..nemám, začínám se smát, jak nemáš, vždyť jsme si objednali pět jídel, a ty teď říkáš že nemáš? Ne Amigo nemám, omlouvám se. S úsměvem platíme ty dvě jídla a pití, a jedeme dál, jsme ještě víc hladovější, zastavujeme u jednoho baráčku, a ptáme se, zda bychom nemohli přespat na jejich zahradě. Můžeme. A jako bonus nám Ramon ještě přináší Baleadas, což je místní pochoutka složená z placky, kuřecího masa, a sýra. Chutná to výborně. A Honduras si tak hned napravil svou reputaci z toho prapodivného odpoledne. Asi bych se opakoval jako už v předchozím příběhu, ale v Hondurasu, jsou fajn lidi, vůbec není nebezpečný, ba naopak, přišlo nám to úplně stejné jako všude jinde.2016_1209_16385300-01 V Hondurasu se nám přece jen i přesto jak je krásný a relativně bezpečný, aspoň tam kde jsme byli my, stala jedna nepříjemná věc. Byli jsme záhadně okradeni o moje boty a Kátiny buřty, více o této historce zde:  http://kamazdojedeme.cz/jak-mi-ukradli-boty-na-policejni-stanici-v-hondurasu/

Z  Hondurasu musím vyzdvihnout jeho syrovost, úsměvy, ale i náladovost, syrovost v podání jeho krajiny a lidí, žijící prostě v chudobě, nutno zmínit, že pro nás evropany to je chudoba, pro ně zcela normální způsob života ve kterém se cítí bezpečně a šťastně. Jak jste si mohli všimnout spíme kde se dá, na plážích, na zahradách, v příbytcích lidí, kteří nás pozvou k sobě domů. Pro ně zcela absolutně běžná věc..představte si že u vás zastaví šest koloběžkářů..a ptaj se vás zda by si na vaší zahradě, mohli rozbalit stan. Jak byste reagovali? Dali byste jim i najíst? Jistě spousta z vás co čte tyto řádky se ujišťuje že ano, však proč ne, ale já ze své zkušenosti vím, že tohle u nás je ještě potřeba vstřebat, a nějak se k tomu dostat. Chybí nám víc otevřenosti. Laskavosti, jsme ponořeni do svých problémů, které si sami utváříme, ve svých hlavách, víte tohle se mi na tomhle kontinentu moc líbí, nikdo tu nic neřeší. Jsou všichni děsně v pohodě. A i my  máme co dělat abychom to vstřebali. Třeba dnes, bylo nám nabídnuto, že můžeme ještě zůstat ještě jeden den navíc, u jedné skvělé rodiny, oni nám tu vaří, ukazují nám hezké věci, a když se zmíním, že nevím přesně kdy vyrazíme jestli dnes, nebo zítra, že se musím dohodnout s ostatními, tak vám hned řeknou, však to není ale vůbec žádný problém, zustaňte ještě jeden den, a zítra vás přiblížíme tam kam budete chtít…člověku je až někdy trapně přijmout jejich vsřícnost a to nic neřešení, protože na to není zkrátka zvyklej. Tak jsme se rozhodli, co rozhodli, prostě to je tak úplně normální, že jim musíme koupit něco co maj rádi, abychom se necítili tak nějak jako příživníci. Víte určitě jak to myslím. Všichni se tu smějí, radují, ptají se vás jak se máte, zajímají se, to je to co mi chybí u nás doma. Jsou na sebe hodný navzájem. Máme možnost pozorovat to, jak to v takové rodině funguje, a já jsem fascinován, jak tu všichni mezi sebou vychází, je tu cítit harmonie, klídek, pohoda.

Zítřejší den s námi končí Michala2016_1214_20555600-01, po měsíci se vrací zpět domů, tak jak bylo v plánu. Vcelku mám smíšené pocity, Míša je hodný člověk, ale jsme každý z jiného těsta, každý máme jiný styl humoru, a každý sebe vnímáme úplně jinak. Ale to je v naprostém pořádku. Míša si dobře rozuměla s Michalem, který už je doma, musel odletět domu, kvůli rodinným povinnostem, které znenadání vyvstali. Také si dobře rozumí s Tomášem, který tady svým živočišným humorem baví zbytek osazenstva 🙂 Každopádně Míša odvedla super práci, jela dobře ,nikdy se na ni nečekalo a držela s náma tempo. Fakt super. A mě velmi mile překvapila. Od zítřejšího dne už budeme pouze v pěti, ale jen do 15.1. Kdo za náma přiletí? A jak k tomu došlo? Nechci předbíhat a prozatím to ponechám v tajnosti do doby než se tak skutečně uskuteční.

2016_1209_22010500-01 2016_1214_20402400-01 2016_1209_22271600-01

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *