img_20161001_104058-01

Je nás sedm! Sedm statečných

Utíká to velmi rychle, a upřímně se přiznám, tento příběh, který teď čtete, mám už rozepsaný měsíc. A stejně tak jako se blíží start a my už nedočkavě stojíme na startovní čáře, tak se za okny odehrává to barevné představení – stromy a jejich listí , a sluneční svit pomalu slábne a slábne, venku mlha, a o to víc se těšíme všichni  na vlídnější teploty. Podzim přišel zkrátka moc brzo.
A do toho se stala ta prapodivná věc…

Jednoho dne jsem se prostě seznámil s holkou přes jednoho kamaráda, a víte jak to chodí, ten zná toho a toho, a vesměs všichni se pak navzájem známe a končí to pak legračníma historkama . No tak takhle to přesně nebylo, protože to bylo úplně jinak :))
Je fakt, že ten kamarád té něžné bytosti, řekl, že  jsou tady blázni, kteří jedou na koloběžkách přes celej ten kontinent a že mě zná. Načež ta holčina reagovala pohotově a chtěla poznat aspoň jednoho šílence, protože nikoho takového ještě ve svém životě nezná. Ano tušíte správně, zkrátka jsme se potkali, pokecali a naše životy běželi vesele dál.  Káťa se rozplývala jak by s náma jela, ale že zrovna má problém s vazy v koleni a taky práce a  podobně, a když jsem viděl jak kulhá na jednu nohu, bylo jasný, že fakt nekecá. Jakoby se nic nestalo. Ani na chvilku jsem neuvažoval nad tím, že bychom někoho přibrali….není důvod a čas na to přibírat dalšího člena. Proč taky, že jo. Byl jsem rád, že jsem Káťu poznal osobně, ale naše životy šli zase jinou cestou.
Jednou večer mě přišla zpráva, přes ty moderní vymoženosti facebooků  přímo na telefon, a tam píše ta samá Káťa –  „stále nad tou Tvoji cestou přemýšlím, a je to fakt skvělej nápad“ a k tomu připojila fotku koloběžky, ptám se jí, na co máš tu koloběžku, když máš v háji koleno? Kdes ji sehnala?
Že si ji vypůjčila, aby mohla trénovat, a je výborná na regeneraci  vazů v koleni.
Má odpověď byla se špetkem nezájmu a zmohl jsem se jen na jedno slovo : „AHA“
Další den se situace zase opakovala v podobném duchu, a s podobným nezájmem.
Když mi pak napsala, jestli se s ní nechci projet na koloběžce tak mi to nedalo, a rovnou se jí zeptal : „ty bys chtěla s náma jet co?“
Káťa : moc ráda bych jela, ale nevím jestli byste mě vzali.
Já : víš o tom, že to je fakt na dlouho, musíš skončit v práci, dát výpověd, co tvůj nájem, bude to místy vyčerpávající cesta, budeš potřebovat i nějaké peníze, a navíc to to tvoje koleno. Nejsem si jistý.
Káťa : Já se toho všeho vzdám, a chci to zkusit, vždyť si říkal, že to je všechno jen v hlavě, takže jsi mě v tom ještě nevědomky i podpořil.
Já : Aha, takže ty to tady prostě všechno zabalíš, jen proto abys mohla jet s náma?
Káťa : Jo, já bych s váma fakt chtěla jet, a udělám proto vše. A když to nepůjde z Tvojí, nebo vaší strany, tak to budu chápat.
Věděl jsem, že zbytku lidí to nebude vadit, protože to jsou pohodáři, a třeba Sany bude určitě ráda, že tam bude mít parťačku po celou dobu.

A takhle nějak probíhala naše konverzace ještě asi tři, čtyři dny, až mě to nahlodalo.
Tak jsem ji prostě napsal, hele jestli chceš s náma vážně jet, musíš se mnou ujet aspoň 40km a druhý den to samé, ať vím, že jsi fakt oka. Myslel jsem si, že ji tím odradím. Hehe jak jsem se krutě spletl.
Její pohotová odpověď zněla jasně a stručně : OK
No tak jsem s Káťou vyrazil podél naší řeky až do Poděbrad a zpět, když jsem viděl, jak jí to baví, a jak jí to nedělá sebemenší problém, změnil jsem svůj názor, a uvědomil si, že to myslí opravdu vážně a je  schopna něco i obětovat.
To slovo něco obětovat, ano, to je důležité, obětovat, svůj čas, práci, bydlení, a taky to, že něco se sebou dělá, aby byla fit, a dnes už je taky fit.
Uvědomil jsem si, že proč bych měl vlastně odrazovat lidi od jejich záměru, když něco chtějí, a jsou schopni obětovat kus sebe, proč ji vlastně nevzít, proč to neumožnit, vždyť je veselé povahy, a mluví rozumně, protože má něco za sebou. Je zkrátka schopná, a nezůstává jen u planých řečí. Jedná hned.
Zkrátka opustit svou komfortní zónu dneska dokáže málokdo, a i přesto kolik lidí  mi psalo, že chce jet, opustit svoje jistoty, byť jen na půl roku, byli nakonec schopni všehovšudy jen čtyři lidé. Káťa je pátá, protože Michala jede pouze jen na jeden měsíc.
Když jsem zrovna něco zařizoval ve městě, stavil jsem se schválně na kukandu u ní v práci, a ona místo pozdravu na mě ukazuje papír s výpovědí a děsně se u toho řechtá..myslím, že to byl ten poslední a rozhodující důvod k tomu, si prostě říct, OKA berem tě do party. Vítej mezi šílencema.
No a tak jsme mezi sebe přibrali posledního člena naší expedice Kateřinu Peukerovou, která k cestování nemá daleko, protože tahle holka, už má něco nacestováno, víc než kdokoliv jiný.
Plyne z toho jedno zásadní poučení, když něco chceš, dělej to naplno, a nezůstavej u řečí, konej, jednej, jedině tak je možnost se posunout zase dál.
No a to přesně udělala i Káťa. dsc_0210-01

 

1 komentář: „Je nás sedm! Sedm statečných“

  1. Krásně a výstižně napsané, to je celá Káťa, když se pro něco nadchne, tak ji nic nezastaví. Díky ní bude Vaše cesta ještě o něco dobrodružnější 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *