Kde máš motor?

Heeeeej Amigo kde to má motor prosím tebe? Vykřikuje na mě z okénka bílého picupu jakýsi Pedro uprostřed silničního provozu v Kolumbii ve třiceti stupňovém vedru. Zastavuje přede mnou, otevírají se dveře od auta, běží ke mě a znovu opakuje tu samou tázací větu místo pozdravu. Očima se snaží zkontrolovat podvozek koloběžky, jako kdyby snad nějaký měla a znovu se ptá, hej amigo tak kde to má ten motor? Chlapík je vcelku už nervózní z toho, jakou dostane ode mne odpověď…copak nevidí že to motor mít nemůže?  No nemám motor!  S úsměvem na rtech mu odpovídám jednoduchou španělštinou „no tengo motorores“….Ty nemáš motor? Vytřeští oči a vyděšeným, neveřícným výrazem ve tváři se na mě dívá,  jako kdybych mu právě oznámil, že jsem včera viděl Pablo Escobara jak rozdává dětem dárky na hřišti.

Dobře, ještě jednou opakuji svou jakože  precizně naučenou odpověď (myšleno naprosto ironicky a sebekriticky), abych měl klid a mohl utnout tenhle příběh a pokračovat dál směr Ekvádor, protože dneska moc času na vybavování uprostřed silničního provozu v tomhle vedru není.
Když už se hodlám zase rozjet a rozloučit..skočí mi do mého čao pozdravu ..kde máš amigo pedály? Vyhrkne ze sebe na poslední chvíli. Slyším dobře? Ten člověk se mě ptá na to, kde mám pedály, když je jasný a viditelný , že tahle věc pedály prostě ani mít nemůže ? No tengo pedalos říkám výťezoslavně a čekám co přijde.
Ty opravdu nemáš pedály ? Oooouuuuííí loco loco loco (jsi blázen) chytá se za hlavu a pobíhá kolem mě jak kdybych byl mimozemského původu a neví kde a odkud jsem se tu vzal. Zjišťuji, že i ostatní auta nenápadně přibrzďují a celou tuhle teatrálně komickou situaci lidé sledují z bezpečnostní vzdálenosti. V duchu si říkám, copak jste ještě nikdy neviděli koloběžku?
Pedro stále ještě omámen mou odpovědí v tranzu vytahujíc mobilní telefon, kterým se rozhodl celou tuto situaci navěky zvěčnit u toho znovu pokláda otázku. Jak to funguje? Trochu mi už dochází trpělivost, protože něčím podobným jsem prošel včera, předevčírem a předpředevčírem. Oukej Amigo ..dívej. Ukazuju mu, jak se odrážím. Znova se chytá za hlavu a křičí ..odkud a kam jedeš co jsi zač ?? Ukazuju mu mapu. Když se dozvídá, že jsem už třetí měsíc na cestě z Mexika, sotva lapá po dechu a říká něco ve smyslu ó můj bože. Celá tahle situace trvala asi jen deset minut včetně půjčení koloběžky, a to bylo teprve radosti. Vyváděl, smál se radostí, jak kdyby opravdu dostal dárek od Pabla Escobara. Když pak vytahuje ze své kapsy bankovky, ke kterým přidává plastovou láhev plné vody a dává mi jej do ruky, takovým tím prudkým pohybem, abych jej neodmítl.. co? Pro mě? Tentokrát jsem v úžasu a překvapení zase já. Oba se na sebe usmějeme a vlastně máme radost. Taková maličkost co? Pedro rychle zmizí do auta a hlasitým troubením se loučí. Hm, tak to bychom zase měli. Vítej v Kolumbii Marku. Na cestách nejste nikdy sami. A Vánoce jsou přeci každý den! Takže hezké Vánoce 🙂
Příběh možná z připravované knihy „Jak jsem s kolobežkou objevoval svět „

Fotografie : Z Belize, z naprosto obdobné situace jako v Kolumbii

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *