Michal za Michala

Nacházíme se v Cancúnu. Vcházím do pokoje v podkrovním bytě, který nám César štědře nabídl k překonání první noci. Byli jsme vděční za střechu nad hlavou, jelikož nás přípravy na cestu, cesta samotná i vše co bylo třeba podniknout těsně po příletu, značně znavili. I přes mou snahu nevnímat cizí rozhovor, poslouchám Michalova slova vyřčená do jeho telefonu. Mluví o tom, že chce absolvovat alespoň jeden měsíc naší společné cesty Střední a Jižní Amerikou. V jeho případě bohužel již pouze tou Střední.

Přípravám této cesty jsem věnoval bezmála půl roku před odletem. Jistě tedy každý pochopí mou lítost při zjištění, že takto brzy a především neplánovaně přijdeme o prvního člena naší posádky. „Na lítost tu není čas ani prostor,“ zní mi v hlavě. S pokorou a s respektem tedy přijímám průběh událostí. Ty na sebe nenechávají dlouho čekat a Michal přichází s informací, že 8. prosince sedne do letadla a odletí zpět do Čech. Podává mi to lehce nervózně. Cítím z něj napětí. Nebudu zastírat, že jeho napětí není neoprávněné. Vše mi vykládá s vědomím, kolik práce a úsilí mě to stálo. A také s vědomím toho, že tento projekt opouští jako první. „Michale, fakt to chceš zabalit tak brzy? Vždyť jsme právě přiletěli,“ ptám se s klidem. Dostává se mi odpovědi, že je pro něj teď přednější návrat domů. Mrzí ho to. Mě nepochybně také.

S příletem do Mexika, jako by mu telefon přirostl k ruce. Spousta hovorů a tudíž i časté odbíhání od zbytku party, se nikomu příliš nezamlouvá. Z jeho chování a také z jeho komentářů usuzuji, že jeho návrat domů bude skutečně nezbytný. Snažím se ho zcela pochopit. To se mi ovšem daří pouze z části. S přibývajícími vráskami na čele se sám sebe ptám, proč se do cesty nakonec vůbec pouštěl.

Nyní je Michal doma. Je s ním sranda a je škoda, že tu s námi není. Musím akceptovat, že je jeho přítomnost v tomto čase důležitější na úplně jiném místě. Věřím ale, že by si tuto cestu velmi užíval.

Dny plynou. Mezitím co zdoláváme kilometry pro mě nezapomenutelné dálnice 307, střádám myšlenky o tom, jak Michalův odjezd interpretuji všem těm, co nás sledují a především těm, kteří nám k naší cestě dopomohli. Ovšem ta nejdůležitější otázka pro mě byla, zda sehnat náhradníka za Michala. První prosincový den brzy z rána, se nacházíme v Belize ve městě Orange Walk. Zatímco se zbytek koloběžkové party, rozdělené na dva páry, k sobě nejspíš ve spánku choulí ve stanech, ležím s mobilem v ruce na dřevěné podlaze a zmítám se v rozhodnutí, zda rozhodit sítě a zaplnit místo po Michalovi. Moment před tím, než mou poptávku po koloběžkáři a dobrodruhovi v jednom těle zveřejním na webu, se mi ozývá můj bývalý spolužák ze základní školy. Jmenuje se Michal Kohoutek.

Ty souhry událostí, které se nám každý den dějí, mě nutí se smát. Michala jsem nedávno potkal na jednom kolínském mostě. Jedu na koloběžce a zastavuji s úmyslem, něco si vyfotit. Nedaleko stojí auto a u něj člověk. Periferním viděním sleduji, že ta osoba mě pozoruje. Pro teď končím s focením a pokračuji ve své cestě na koloběžce. Málem míjím automobil se zaujatou osobou a konečně v ní poznávám Michala. „Myslel jsem, že snad už nepojedeš. Nechtěl jsem tě při focení rušit,“ podotýká s úsměvem na tváři a s rozzářenýma očima. Ty neustále sklouzávají na mou koloběžku. „Marku, slyšel jsem, že se chystáš na koloběžkovou expedici. Škoda, že jsem se to dověděl až nedávno.“ Michal mimo jiné také jezdí na koloběžce. Ještě se chvíli bavíme o tom, jak se máme a po chvíli se loučíme. Ne na dlouho. O dva týdny se opět setkáváme na třídním srazu, kde naše konverzace zaběhne i ke koloběžkám. Zde se definitivně loučíme.

Toho prosincového rána, kdy ležím s očima upřenýma do svého telefonu, tentokrát z Belize, znovu přicházím do kontaktu s Michalem. „Hele, koukal jsem na Vaše stránky a tedy klobouk dolů. Držím Vám palce. Škoda, že tam nemohu být taky. Jel bych hned.“ Bez prodlení a s jistou dávkou nadsázky odpovídám: „Jestli chceš, můžeš přiletět. Právě se uvolnilo jedno místo. Co ty na to?“ Michal chvíli váhá. Odolává té myšlence. Po malé chvíli mi přichází stručná a jasná odpověď. „Letím.“

Následují domluvy o tom, kdy a kam přiletí. Přeji si, aby to bylo co nejdříve. Byrokracie nám v tomto ohledu jako obvykle nehraje do noty. Přesto jsem nadšený a těším se, že se k nám připojí člověk, který je mi kamarádem od mých 11-ti let. Stává se to pro mě samotným příběhem. Domlouváme se na podrobnostech ohledně koloběžky a jejího servisu a na dalších maličkostech. V závěru jsem našel letenku do Managui za pár peněz a Michal může vyrazit!

Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, již Michala netrpělivě vyčkávám u autobusové zastávky. Nebo snad už oba propukáváme v radostné vítání a euforii z toho, že se vidíme. Z toho, že se tady vidíme.

S Michalem Kahounem jsme se rozloučili v Orange Walk. Ještě teď mě mrzí, jak celá tato záležitost proběhla. Avšak přeji mu mnoho štěstí a zdravého potomka, který se mu za několik měsíců narodí. Je to krásná věc.

Jak zformulovat konec tohoto příběhu, který ve své podstatě právě začíná? Nabízí se mi už jen dodat. Pakliže po něčem toužíte, běžte za tím. Není nač čekat. Dělejte přesně to, co a jak cítíte. Tak, jako to udělal Michal.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *