Všechno zlé k něčemu dobré


Kdybych měl sepsat návod na to, jak přijít během pár chvil o důležité věci, které jsou spojené s touto expedicí, sepsal bych ho hned do několik řádků a opeprnil bych to o nějakou tu historku. Pevně věřím, že se mi to třeba na konci příběhu podaří.  Radostnou novinou je, že do našeho týmu dorazil můj kamarád Michal, který k nám zapadl, jakoby s námi jel už od začátku. Srandičky a cestovatelská pohoda nesmí chybět. Přijíždíme unavení v pravé poledne do města Jaco, které leží u Pacifiku. Netušil jsem, že jde o turisticky významné místo, kde se to hemží americkými turisty, kteří si zkoušejí surfing na místních vlnách. Že se najednou z džungle ocitneme uprostřed těch Subwayů a supermarketů s lacině kýčovitými suvenýry , kterými se to hemží v každé druhé ulici. Stejně tak jako v té ulici směrem na Staromák. Stočíme to raději k místní pláži, abychom ji prozkoumali. Přijíždíme k pláži. Černý písek, palmy, zrovna je odliv a tak lze spatřit surfaře, jak hledají vlny, vodu, která je zhruba 50 metrů od pláže. Ještě více mě však zaujme hotel hned vedle nás. Na zahradě postarší lidi, důchodci, je jich tam docela dost. Leží na lehátkách uprostřed dokonale posečeného trávníku. Na tu krásu okolo, hledí skrz plot, přes který toho vlastně mnoho nevidí. „Zaplatili si hotel, aby mohli být zavření za plotem?“, pokládám si v duchu nechápavou otázku. Kluci a holky se mě ptají, zda tu budeme spát. To vedro je zabiják, jsem již unavený. Nechce se mi nic. Po tom co nás hasiči odmítli, což bylo po třetí za celou dobu. Z čehož podruhé v této zemi. Říkám si: „Proč prostě nepřespat na pláži? Vždyť je to tu pěkné. Už se mi nechce jet k Červenému kříži a dotazovat se na to samé jako u hasičů. Znaven si vybaluji věci a ukládám si je do bezpečného prostoru. Člověk nikdy neví. Nastal překrásný západ Slunce. Lidi, vlny, příjemná atmosféra. Malí caparti pobíhají sem a tam a křičí radostí. Fotím o sto šest. Jsem ve svém živlu.PSX_20170120_211831

Kouzlu focení jsem podlehl před třemi a půl lety. A tak jsem se postupně začal vypracovávat, až jsem se rozhodl, že z fotek z předešlých výprav udělám kalendář. Vlastně to rozhodování bylo takové jednoduší v tom, že jsem vyhrál jednu fotosoutěž. Za první místo bylo zhotovení kalendáře z vlastních fotografií firmou 24print. Ta se mimo jiné taktéž podílí na této expedici. Začal jsem dělat své první kalendáře, které měly docela úspěch. Dodalo mi to sebevědomí. Pak přišli první výstavy a už to nešlo zastavit. Jako každý fotograf jsem měl svůj vysněný fotoaparát, který bych si jednou rád pořídil. Hledal jsem takový, který by se hodil na dlouhou cestu. Aby moc nevážil, byl skladný, zároveň výkonný a aby se s ním dali točit fajn videa. Napadlo mě oslovit firmu Fujifilm. Přesně takový stroj, který je k tomu určený, zrovna přišel na trh, jmenuje se XT2. Po dlouhých jednáních jsme si padli do oka a já díky nim dostal možnost, dostat se v oblasti focení na další úroveň. Leckdo může říct, že je foťák jako foťák. Není to pravda. Tenhle fotoaparát umí přesně to, co potřebuji. Když v rychlosti zastavím a potřebuji něco cvaknout, nezklame. Je pohotový, ostří rychle, má perfektní vychytávky v nastavení, kdy je možnost ho nastavit tak, že lze vcelku snadno fotit i za špatných světelných podmínek. O videích nemluvě. O superlativech tohoto foťáku bych napsal tisíce slov. To ovšem není předmětem tohoto sdělení. Nejspíš jsem se více než trochu rozepsal o foťáku než o té události. Zkrátka Fujina XT2 se stala mou srdcovkou. Nikdy jsem ji nespustil z očí. A to, že se jednalo o výborného kámoše na cesty svědčí to, že se mnou vydržel vše, písek na plážích, obří tropická vedra, deště, a nebál jsem se ho  vytáhnout ven i když mrholilo. Prostě tohle, bylo pro mě jako fotografa velmi důležité.

Slunce je už za obzorem a s Michalem se bavíme o fotkách. Editujeme ty, které by se mohly objevit na výstavách, přednáškách, v knize, dokumentu nebo v kalendářích, které chystám po našem návratu. Michalovi svěřuji svůj druhý fotoaparát, který slouží jako záložní. Slíbil jsem mu, že ho naučím nějaké vychytávky a tak nadešla ta chvíle, abych mu ho svěřil. Podávám mu ho se slovy: „Na, tady Ti půjčuji starouše, buď na něj hodný. Zítra začneme první lekcí.“ Chystáme se jít spát. Ještě chvíli se snažím koukat na hvězdy a poslouchat vlny. Usínám, abych se zase po každé hodině mohl budit a zkontrolovat věci. Nikdy mi to spaní na plážích moc nešlo. Poletující písek, který se v noci zvedá a dostává se do vaší elektroniky a do všech možných útrob, je nepříjemný. Samozřejmě moře, západy a svítání, to je krása. Probouzím se okolo páté. Michal je vzhůru. S čelovkou hledá něco před stanem. Nijak mě to neznepokojuje. Ještě tak hodinu a jdu budit ostatní, protože v sedm vyjíždíme. Znovu se probouzím přesně v 5.25 hodin. První co vždy dělám, když spíme někde na otevřeném prostranství je, že se ujišťuji, že mám řidítkovku, ve které mám foťák. Pak ostatní věci. Fotoaparát je to nejcennější pro mou práci a v podstatě i pro mou budoucnost. Pochopitelně s koloběžkou 🙂 Po chvilce zjišťuji, že tady ta řidítkovka není.

„Michale? Tys mi někam dával tu řidítkovku, ve které mám ten foťák?“ Michal nechápavě kouká. Dochází mu, že jsme byli okradeni. Mně ještě ne. Ptám se ho ještě jednou už s hysterickou intonací: „Michale? Neschoval si ji a neděláš si ze mě prdel viď?“ Znovu nechápavě kouká. Se sklopenýma očima a s odmítavým pohledem upřeně hledí na místo, kde ještě před pár hodinami byla. Otáčím se ke stanu zády a lehnu do písku. Chtělo se mi brečet. Zavalil mě pocit zoufalství. Už mě nezajímá ten východ Slunce. Nezajímá mě nic. Probudilo se ve mně malé dítě, kterému právě ukradli hračku, kterou měl moc rád. „Michale? Ty vole, vždyť já tady nemám ani tu druhou brašnu, ve který jsem měl spoustu věcí. Oblečení do zimy, SD karty , tablet, trička, spodní prádlo..atd..80procent všech věcí, které měli být používány hlavně v Jižní Americe. Co je tohle za tričko, to je tvoje?“, ptám se Michala a ukazuji na tričko s Bobem Marleym,  suvenýr od zlodějů pohozený před stanem. Vůbec teď nevím co dál. Jak je tohle vůbec možný? Proč zrovna já? Musím zavolat Anetě do Fujifilmu, co se stalo a že už nemůžu fotit Fujinou. A Honzovi do Azubu, že nemám bágly. Budou si klepat na čelo. „I když stát se to může každému,“ snažím se uklidnit. Zkouším to zlehčovat jak to jde. Popadám koloběžku a jedu hledat WiFi. Nacházím ji v Subway. Představte si tu situaci, kdy na místní poměry na zvláštním stroji, ve špinavých plavkách od písku, upocený, se přiřítím do fast foodu, mezi ty hezky uhlazené lidi. Všichni si mě prohlíží, co to je za dopravní prostředek a fotí si mě. V tu chvíli pro to nemám pochopení. Nervózně píšu lidem, kteří by mohli nějak pomoci. Ještě že je ta WiFi, v tu chvíli bych dal tomu kdo to vymyslel Nobelovu cenu. Pádím na policejní stanici. Nejprve na jednu hned u pláže. Tam mě poslali na druhou policejní stanici přes celé město, kde mi řekli, že musím na třetí policejní stanici další 2 km, až na úplný kraj města. Tam nám řeknou, ať zajedeme ještě další čtyři bloky dál do budovy,  která je k těmto případům určena. Přicházíme k budově, kterou nám popisoval pan policajt. No hotovo. Mříže. Zámek na mřížích se tváří, že je zamčeno. Do doby než se ještě lépe kouknu a zjišťuji, že je vlastně odemčeno. Hlasitým holaaaa volám do areálu budovy. Hm. Tak nic. Zkouším znova. Vychází sympatický chlapík, a už sepisujeme protokol. Po čtvrté znovu vykládám historku ve své špan-angličtině. No komedie, vedle mě sedí Káťa. Pán se zeptá, jestli mluvíme i anglicky. Mluvíme. A tak to jde snadněji. Naučil jsem se další nové španělské slovíčko robado – okraden. Během chvilky registruji, že stejným způsobem se dovnitř dostávají i další gringos. Slečna vypadá pobledle a na prášky ještě víc než já. Tak asi jsem dneska nebyl jediný. Odcházíme s papírem pro pojišťovnu. Kluci jsou stejně skleslí jako já. Moc nikdo nemluví. Vlastně ani není co. Všichni vědí, že to pro mě teď asi není lehké, smířit se s tím, co se stalo. Jedeme pryč z tohoto místa, na pláž Hermosa. Je vážně pěkná. Ještě předtím zjišťuji, že záložní foťák nejde nabít přes USB a je třeba ho vyčistit, protože čip je vcelku špinavý. To by nebyly moc hezké fotky. Vlastně se smiřuji s tím, že už tak hezké nebudou nikdy. Fujifilm mi vyhovoval více i svým barevným podáním fotografií. Přemýšlím, jak celou věc vyřešit. Zjišťuji na sobě, že mnohem více mě teď trápí foťák, než to, že nemám co na sebe. Inu, duše fotografa se ve mne nezapře. Celý tento příběh píšu Markétě, která má na starosti projekt WeCan a s níž spolupracuji na základě fotoprojektu – Děti patří do školy. V rámci toho budeme v Jižní Americe navštěvovat školy a posílat portréty dětí do ČR. Ty mají napomoct tomu, že se snad vybere nějaká ta kačka, která pomůže právě nějaké té škole.
Markétě píšu, že mi tu zmizely skoro všechny věci. Její pohotová reakce mě vcelku zaskočila. Ihned druhý den obvolala co se dalo. Zavolala do Fujifilmu. Anetě, které jsem se nemohl dovolat. Obvolala i ten zbytek a hle, najednou se dějí věci, za což moc děkuji. Všichni se k tomu postavili vstřícně, a ochotně. Další stroj od Fujifilmu by měl být na cestě..starší typ, XT10, tak se těším, na sestřičku mojí XT2, která už není moje. Shodou okolností jedna má známá odlétá do Panamy 3.února. Tudíž jsme se domluvili, že pár nezbytně nutných věcí, by mělo dorazit s Martinou, která je také fotografka. Jsem moc vděčný za to, že mám takové lidi kolem sebe. Neváhají ani minutu a pomůžou. Chci vám Markéto, Aneto, Honzo moc poděkovat.

Jen ta pojišťovna, která si mě předává od jednoho člověka k druhému. Od čeho ty pojišťovny vlastně jsou? Zmizelo mi vše, co potřebuji. Až teď si plně uvědomuji, že potřebuji vyřešit i zbytek chybějících věcí. Pojišťovna nereaguje. Když konečně zaznamenávám jejich aktivitu, chtějí po mne účtenky. Jako bych je vozil všude s sebou. Dostávám vztek, ale zároveň se směji jak tenhle systém vlastně funguje, že je založen na strachu. Pak když k tomu dojde, protože jste přeci pojištěný, tak víte co se stane ? Nic. Asistenční služba Vám řekne:  „Je nám líto, ale než tohle vyřešíme, bude to asi trvat.“ Třeba se mýlím, třeba taky ne. Ale ti lidi z pojišťovny neprojevili ani kousek empatie a shovívavosti k tomu, aby alespoň řekli tu kouzelnou větu: „Budeme se snažit, co nejdříve to vyřešit.“ Místo toho vás odkážou na svého kolegu. A ten zas na dalšího kolegu. Trochu mě to přišlo jako kdyby byli stroje. Nesmím na to myslet. Musím se dostat se zbytkem týmu do Panamy ještě 600 km. Kostarika je drahá, voda tu stojí 50 korun, tak ji tankujeme na záchodech z umyvadla a filtrujeme ji. Říkali, že tu je bezpečno. Pak mi ale nejde do hlavy, proč je každá zahrada oplocená ostnatými dráty, i když tam nic není. To je docela slušný. Jak by řekl Lukáš 🙂 Alespoň ta příroda tu je hezká. Opice řvou u silnice a papoušci si jen tak volně lítají nad vaší hlavou. Alespoň tohle mě uklidňuje. Ta volnost čišící z přírody. Zastavuji na čerpacích stanicích a tam kde je WiFi, komunikuji s Markétou, která se mi snaží pomoci jak to jen jde. Je to bedna ta ženská. A jsem moc rád, že s ní mohu spolupracovat stejně jako s Anetou z Fujifilmu. Jsou to lidi na svých místech a smekám klobouk za jejich pohotovost. Stejně tak Honza Galla, který se ozval s tím, že posílá nové tašky. Zatím do nich nemám co dát. A přede mnou ještě čtyři měsíce cesty. Udělat sbírku? Jak se to vlastně dělá? „To je hloupé,“ zní mi hlavou. Teď začíná to pravé dobrodružství. Až budu mít přednášky, rozhodně se nebudu bát, že nebudu mít o čem mluvit. Sedím teď v Červeném kříži na zemi a píši tento příběh na mobilu. Zrovna před chvílí  za mnou přišel zaměstnanec a podává mi chlazenou vodu, směje se na mě a říká mi, že musím být hodně unavený. Má pravdu. IMG-20170125-WA0001-01

Vidím v tom takovou tu symboliku, že ať jste kdekoliv na světě, vždy vše dobře dopadne a lidi vám pomůžou. Červený kříž tu má jinou funkci, než jak ho známe my. Jsou to takoví záchranáři lidských životů a fungují i jako hasiči. A tak se u nich dá většinou i přespat. Třeba na zahradě, nebo prostě na zemi.

Celkově jsem přišel o víc než je uvedeno v oficiální zprávě, kde je částka 2400 dolarů, ale o to hlavní jsem přeci jen nepřišel.

IMG-20170125-WA0002-01

 To nejdůležitější mi totiž nechybí a to je odhodlání a vnitřní síla to dovést do konce. To mi nikdo nevezme. Dalo mi to další sebedůvěru a ukázalo mi, kdo se za mě umí postavit v takových chvílích. To je pro mě ten největší dar, jaký jsem teď dostal. Nebýt té ošemetné události, nevěděl bych to. Každý den člověk dostává ten nejúžasnější dar, jaký může kdy dostat. Každé ráno se svobodně probudí a může se svobodně rozhodnout co chce opravdu dělat. Může změnit osud nejen sám sobě, ale i ostatním, samozřejmě v tom dobrém. Nechci, aby to znělo příliš ezotericky, ale tohle je prostě fakt, který my tady na té cestě zažíváme každý den. Každý den potkáváme nové a nové lidi, se kterými navazujeme přátelství a dozvídáme se spoustu nových věcí, a oni zase od nás. Třeba i to, že je jedna malá země, která se jmenuje Česká republika, a že se u nás vyrábějí ty koloběžky, na kterých jedeme.  

Pomalu končí celý ten příběh. Pevně věřím, že jste se u svého ranního kafe trochu zasmáli. Nebo z mých slov pojali tu atmosféru. Já teď musím vyřešit spodní prádlo, ponožky, a vůbec zbytek věcí, které musím nějak opatřit, abych mohl fungovat dál. Kostarika je dráha, proto to nechám na Panamu a dojedu to tam, v čem jedu. Ozvalo se i pár lidí, kteří ihned chtěli, abych jim poslal svůj účet, že mi pošlou nějakou tu kačku. Možná to bude znít blbě, ale napadlo mě, že ten účet tady zveřejním a kdyby mi přece jen někdo chtěl pomoct a přispět na nové vybavení (už v Peru bude zima), nebo techniku, abych mohl pokračovat dál ve svém psaní a točení, budu moc vděčný a jedině rád. Na oplátku vám pak můžu prostě ze srdce poděkovat, nebo vám poslat nějakou hezkou fotku, nebo napsat další příběh, který se bude týkat dalšího, ale už příjemnějšího dobrodružství. Zde je tedy účet: 2500648718/2010. Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří mě podporují a píšou povzbuzující zprávy. Moc si toho cením a je vidět, že i tahle cesta kterou podnikáme se týká nejen nás samotných, ale i vás. Jste naší nedílnou součástí a za to moc díky. ☺

3 komentáře u „Všechno zlé k něčemu dobré“

  1. Markuu, volee. Na plazi uz nikdy nespete ok?! Zakladni chyba. Bejt to v jiny zemi tak to mohlo dopadnout i hur! Zdravim z Panamy a skoda ze jsme nemeli vic casu abych ti rekl dalsi rady jak tady jo a jak ne. Marek

    1. Ahoj, co na to rict. Unava udelala sve. A citili jsme se tam ok. Byla to chyba je to tak. Už se stalo.V Panamě budem během dvou dnů jsme 20km od hranic. Ale jsme všichni už unavení. Tak den máme klid. Nohy už bolej. Najeli jsme teď neskutečně kilometrů za poslední dny. Užívej a díky za podporu.

  2. Přesně jaký je nadpis: Všechno zlé k něčemu dobré. To platí vždy a všude. Jinak jsem moc rád, že bude kniha a moc se na ní těším. To je přesně můj šálek kávy. Držím palce. Trhejte o 106 🙂
    optimista.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *