Začátek příběhu

Vystupuju z letadla, a ihned mne omámí ten chlad, pára stoupající z mých  úst jasně signalizuje, že tady zima ještě jen tak neskončila.
 Právě jsem udělal pár kroků a ocitl se před amsterdamským letištěm, ohlížím se a přemýšlím. Koukám se na ten mumraj žlutých taxíků, a vůbec jak lidé spěchají za svými, nebo se svými kufříky sem a tam, aby stihli včas letadlo.

  Říkám si co teď, zbylo mi pár drobných, a mám ještě tu touhu mrknout se do centra. Povídám Jakubovi, že se tu ještě pokoukáme než  zítra odletíme do Čech, domů.
  Nasedáme na vlak, který nás po 20minutách vyhazuje přesně v centru Amsterdamu. Je tu taková nepříjemná zima. Mlha. Všichni do šediva oblečení, a ani tu není stopa po nějaké radosti, veselí.
Jsme tu všichni pár hodin a máme pocit, jakoby tohle byl úplně jinej svět a všichni se shodujeme, že tam odkud jsme přiletěli, se lidé umějí upřímě smát za každých okolností.
 Míjíme ty fastfoodové řetězce, a sháníme se po konopných lízátkách, co chce Jakub koupit svým kámošům. Povídám „pojď tudy, znám tady jeden coffee shop, měl by bejt na rohu tamtý zadní ulice“. Nacházíme to a Jakub se spokojeným výrazem malého dítěte řekne : „noooo taaak a ještě se najíst a můžem jet zpět na letiště“. Vstupuju s ním do tý nejprofláklejší nadnárodní burgrárny, sednu si proti němu k oknu, abych měl výhled na procházející se lidi ulicí. A střídavě se koukám na něho, jak se láduje hranolkama, a na lidi co postávaj venku v tý zimě. “ Ty si nic nedáš ? „…nechápavě se s plnými ústy ptá ..odmítavě zavrním hlavou  a pokračuju ve svém snění. V tu chvíli , kdy se můj kámoš cpal hamburgrem, hranolky mu lítaly po stole a z kapsy  vykukovala konopná lízátka, jako vítězná trofej z poslední štace, jsem se pevně rozhodl, že za pár měsíců se vrátím  zpátky do Jižní Ameriky.
  Otevírám dveře od svého pokoje, vybaluju věci, zjišťuju co všechno jsem cestou ztratil. Zážitky a vzpomínky jsou mocnější než projevovat nějaké emoce nad ztraceným tričkem, to se ví.
   Pomalu a s trochou odporu se navracím do toho všedního stereotypu, kdy v přesný čas potkávám ty  stejné lidi na tom samém místě. Určitě to sami znáte, vlastně zná to asi každý, kdo cestuje vlakem, metrem, autobusem :). A stále víc si uvědomuji, že tohle vlastně nechci, že jsme  tu všichni proto, abychom poznávali svět, lidi, kultury, sdíleli radost a to poznání.., to jsou přece věci, které mi dělají radost. To, že projevuji radost nad maličkostmi, ta vděčnost za nové zážitky, kterými obohacuji nejen svůj život. Jižní Amerika je veselá a barevná, bez stereotypů. Paradoxně, i když leží na západě, není  zahlcená tím západním dogmatem strachu a monotónností.  Rozhodně nechci, abyste to braly tak, že pohrdám svou vlastí nebo naším kontinentem. To v žádném případě. Jsem moc rád za to, kde jsem a co tu dělám, protože bez toho bych se nemohl posouvat dál. Vidět věci v jiných souvislostech a utvrzovat se tak o opacích, nebo o pravdách. Mám moc rád naší krajinu a miluju tu vůni jara, léta a přicházejícího podzimu.
Ale taky mám rád to dobrodružství, tu cestu, kdy poznávám nejen to okolí, ale i sám sebe.
  Při pohledu na tmavé stíny hlavního nádraží,  vzduchem vířící napětí a stres, mám v hlavě stále jasněji.
  Usedám k mapě a prohlížím si místa, kde jsem ještě nebyl. Místa, která stojí za to znovu navštívit.
IMG_20160406_223038-01
  Moje srdce zase tančí radostí, protože zase plánuju a ve svých myšlenkách si vytvářím různé scénáře, které by mohli nastat při našich cestách. Po dvou měsících od návratu zase nadšeně ožívám.
  Ve výsledku z toho vznikne trasa, která vede napříč celým kontinentem. Přesněji celou Střední a Jižní Amerikou 🙂 Jsem trochu v úžasu a přemýšlím, jak se tohle dá vlastně zvládnout stopem ? Co kdybych si pomohl nějakým jiným dopravním prosředkem, abych se mohl spoléhat jen sám na sebe…jen tak si v tichosti brumlám.
  O pár dní později jdu do garáže, kde mé oči spatří to, co jsem měl vždycky před nosem. Ležela tam taková ta minikoloběžka, sloužící spíše ke krátkým vyjížďkám, než s ní jezdit po panamerické dálnici. Kdysi jsem na ní jezdil. Tak si ji vezmu a párkrát se na ní zase projedu do města.. A v tu chvíli mám jasno. Pojedu na koloběžce.
  Začal jsem hledat informace o různých trekových  koloběžkách. Otevřel jsem nové dveře a v nich našel poklady 🙂
  Našel jsem přesně to co hledám. Při pohledu na tu velkou koloběžku, která na mě vykoukla skrz monitor se moje radost ještě více znásobila se slovy „to je přesně onaaaa“.  A vlastně, tady končí můj příběh o tom, jak to celé začalo. Má to samozřejmě pokračování, která na sebe budou postupem času navazovat. Jen jsem chtěl, aby  toto sdělení bylo co nejvíce prosté, jasné a upřímné.
Když po něčem vaše srdce zatouží, nesnažte se jej rozumem přesvědčit o opaku. Žijeme tu všichni jen jednou, tak krátkou dobu a myslím si , že si všichni zasloužíme poznat co nejvíce. O tom ten život je.  Alespoň to tak vnímám já. Jasně, každý jsme individuální bytost, a každý člověk má svá přesvědčení o tom a onom, ale je hezké, když se naše představy a předsudky boří díky tomu, že opravdu žijeme.
Vaše nápady můžou vzniknout kdekoliv a kdykoliv, jako v mém případě,  při pohledu na mého kámoše, který se cpal ve fastfoodovém řetězci… Snad jen, nebraňme se jim.

6 komentářů u „Začátek příběhu“

  1. Kolobezku si u tebe Marku nepamatuju:)
    Supr (velky!)napad.At vam vsechno na cestach klapne..
    (moje kamaradka Kaťa P. taky vyrazi)
    Stastnou cestu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *