Jednoho dne jsem se prostě seznámil s holkou přes jednoho kamaráda, a víte jak to chodí, ten zná toho a toho, a vesměs všichni se pak navzájem známe a končí to pak legračníma historkama . No tak takhle to přesně nebylo, protože to bylo úplně jinak :))
Je fakt, že ten kamarád té něžné bytosti, řekl, že  jsou tady blázni, kteří jedou na koloběžkách přes celej ten kontinent a že mě zná. Načež ta holčina reagovala pohotově a chtěla poznat aspoň jednoho šílence, protože nikoho takového ještě ve svém životě nezná. Ano tušíte správně, zkrátka jsme se potkali, pokecali a naše životy běželi vesele dál.  Káťa se rozplývala jak by s náma jela, ale že zrovna má problém s vazy v koleni a taky práce a  podobně, a když jsem viděl jak kulhá na jednu nohu, bylo jasný, že fakt nekecá. Jakoby se nic nestalo. Ani na chvilku jsem neuvažoval nad tím, že bychom někoho přibrali….není důvod a čas na to přibírat dalšího člena. Proč taky, že jo. Byl jsem rád, že jsem Káťu poznal osobně, ale naše životy šli zase jinou cestou.
Jednou večer mě přišla zpráva, přes ty moderní vymoženosti facebooků  přímo na telefon, a tam píše ta samá Káťa –  „stále nad tou Tvoji cestou přemýšlím, a je to fakt skvělej nápad“ a k tomu připojila fotku koloběžky, ptám se jí, na co máš tu koloběžku, když máš v háji koleno? Kdes ji sehnala?
Že si ji vypůjčila, aby mohla trénovat, a je výborná na regeneraci  vazů v koleni.
Má odpověď byla se špetkem nezájmu a zmohl jsem se jen na jedno slovo : „AHA“
Další den se situace zase opakovala v podobném duchu, a s podobným nezájmem.
Když mi pak napsala, jestli se s ní nechci projet na koloběžce tak mi to nedalo, a rovnou se jí zeptal : „ty bys chtěla s náma jet co?“
Káťa : moc ráda bych jela, ale nevím jestli byste mě vzali.
Já : víš o tom, že to je fakt na dlouho, musíš skončit v práci, dát výpověd, co tvůj nájem, bude to místy vyčerpávající cesta, budeš potřebovat i nějaké peníze, a navíc to to tvoje koleno. Nejsem si jistý.
Káťa : Já se toho všeho vzdám, a chci to zkusit, vždyť si říkal, že to je všechno jen v hlavě, takže jsi mě v tom ještě nevědomky i podpořil.
Já : Aha, takže ty to tady prostě všechno zabalíš, jen proto abys mohla jet s náma?
Káťa : Jo, já bych s váma fakt chtěla jet, a udělám proto vše. A když to nepůjde z Tvojí, nebo vaší strany, tak to budu chápat.
Věděl jsem, že zbytku lidí to nebude vadit, protože to jsou pohodáři, a třeba Sany bude určitě ráda, že tam bude mít parťačku po celou dobu.

A takhle nějak probíhala naše konverzace ještě asi tři, čtyři dny, až mě to nahlodalo.
Tak jsem ji prostě napsal, hele jestli chceš s náma vážně jet, musíš se mnou ujet aspoň 40km a druhý den to samé, ať vím, že jsi fakt oka. Myslel jsem si, že ji tím odradím. Hehe jak jsem se krutě spletl.
Její pohotová odpověď zněla jasně a stručně : OK
No tak jsem s Káťou vyrazil podél naší řeky až do Poděbrad a zpět, když jsem viděl, jak jí to baví, a jak jí to nedělá sebemenší problém, změnil jsem svůj názor, a uvědomil si, že to myslí opravdu vážně a je  schopna něco i obětovat.
To slovo něco obětovat, ano, to je důležité, obětovat, svůj čas, práci, bydlení, a taky to, že něco se sebou dělá, aby byla fit, a dnes už je taky fit.
Uvědomil jsem si, že proč bych měl vlastně odrazovat lidi od jejich záměru, když něco chtějí, a jsou schopni obětovat kus sebe, proč ji vlastně nevzít, proč to neumožnit, vždyť je veselé povahy, a mluví rozumně, protože má něco za sebou. Je zkrátka schopná, a nezůstává jen u planých řečí. Jedná hned.
Zkrátka opustit svou komfortní zónu dneska dokáže málokdo, a i přesto kolik lidí  mi psalo, že chce jet, opustit svoje jistoty, byť jen na půl roku, byli nakonec schopni všehovšudy jen čtyři lidé. Káťa je pátá, protože Michala jede pouze jen na jeden měsíc.
Když jsem zrovna něco zařizoval ve městě, stavil jsem se schválně na kukandu u ní v práci, a ona místo pozdravu na mě ukazuje papír s výpovědí a děsně se u toho řechtá..myslím, že to byl ten poslední a rozhodující důvod k tomu, si prostě říct, OKA berem tě do party. Vítej mezi šílencema.
No a tak jsme mezi sebe přibrali posledního člena naší expedice Kateřinu Peukerovou, která k cestování nemá daleko, protože tahle holka, už má něco nacestováno, víc než kdokoliv jiný.
Plyne z toho jedno zásadní poučení, když něco chceš, dělej to naplno, a nezůstavej u řečí, konej, jednej, jedině tak je možnost se posunout zase dál.
No a to přesně udělala i Káťa.

Co to vlastně znamená dál?
Dál znamená tuto expedici dostat do širšího podvědomí. Nikdo z nás nemá osvědčený recept jak se to dělá, a tak to děláme po svém. Hned tu vyvstává otázka, proč podvědomí o nás a o tom co děláme, rozšiřovat?
Zkrátka chceme, aby se o naší cestě vědělo. Není to náším egoistickým postojem. Máme rádi sdílení. Rádi druhé motivujeme. Nebo také opačně, když někdo motivuje nás. Když se díky tomu seznámíme s novými lidmi, kteří mají více zkušeností ve světě expedic. I to je jeden ze záměrů. Naskytla se nám díky tomu úžasná věc. Řeč je o spolupráci s různými firmami a s charitativní organizací WeCan. Najednou to všechno do sebe tak hezky zapadá.
Víte co tím myslím? Jde mi o tu podstatu věci. A to je to jediné. Sdílení. Najednou zjišťuji, že kolem sebe mám lidi, kteří se z ničeho nic jen tak objeví, poklepou Vám na rameno a řeknou, „Zkus to udělat jinak, uvidíš, bude to lepší.“ A nebo řeknou kouzelnou větu „Nechcete s něčím pomoci? Projel jsem už toho spousty a tak vím, kde, co a jak. “ A to je přesně to, o čem tu mluvím. Podpora.
Není to jen tak, vydat se na cizí kontinent a zdolávat tam hranice svých možností. Skutečně se nejedná o plážovou dovolenou v Egyptě. S tou to nelze srovnávat. Vlastně vůbec nerozumím tomu, když nám někdo řekne „Tak hezkou dovolenou“. Ale to trochu odbočuju od toho, co je hlavní myšlenkou tohoto příběhu.

„A kolik Vás to vlastně stojí?“, zní klasická otázka. „Hodně.“, je klasická odpověď. Hodně čeho? Pojdmě si to společně ujasnit.
Očkování, pojištění, letenky, převozy, expediční stany, spacáky, oblečení, filtry na vodu, kvalitní fototechnika, prostě vše co je pro takovou expedici potřeba, nejsou levné záležitosti. Musíme neustále sledovat dění a být ve střehu. K tomu, co si všechno s sebou vezeme, se budu věnovat v dalším příběhu, ale jen pro úplnost tohoto odstavce chci sdělit, že už jen tento malý zlomek věcí není levný. A díky tomu, že máme za sebou skvělé partnery, se nám alespoň v tomto dost finančně ulevilo. A i když máme každý svůj vlastní zdroj financí, je jasné, že je lepší když oslovíme firmu, která nám poradí, pomůže, popřípadě nám nabídne partnerství. Nebo o něj zažádáme a tím pádem získáme i možnost, seznámit ostatní se skvělými službami či produkty. Ostatně to jsou staré známé věci, bez kterých se neobejde dnešní svět expedic, sportu, či jakéhokoliv jiného odvětví.
A protože jde o nápad, o vizi, o projekt, který má pro nás smysl, rozhodli jsme se ho dát i na Startovač https://www.startovac.cz/projekty/na-kolobezkach-napric-stredni-a-jizni-amerikou/ .
Jde o web, kam vložíte své video a popíšete svůj projekt. Lidé, kterým se Váš nápad líbí, Vás mohou finančně podpořit koupí odměn, které připravíte. V dnešní době jde o zcela běžnou věc. Řekli jsme si, že když někdo může vyrazit na motorce Jižní Amerikou, nebo Trabantama, Tatrou, na kole, prostě jakýmkoliv způsobem cestovat, proč bychom nemohli i my? Proč to nezkusit? A tak jsme to prostě spustili. Budu se opakovat, ale skutečně jsem netušil, co tím spustím za lavinu.
Moc mě těší, jakým způsobem se to dostává do podvědomí, a že žijeme v úžasné době. Vlastně spíš je to o nastavení člověka a o jeho postojích.
Proč nás podpořit na startovači?
Už jen proto, že jde o ojedinělý projekt šesti lidí, kteří opouští svou komfortní zónu. Vydávají se napříč novému životnímu dobrodružství, které bude zajímavé sledovat a být jeho součástí.
A věřte, je super sledovat, jak lidé z Vašeho okolí už naše samotné přípravy prožívají s námi. Těšíme se, až je na oplátku alespoň ve svých vyprávěních odměníme našimi prožitky z této cesty. Podělit se o ně chceme i s Vámi všemi…to je to sdílení.
A to prostřednictvím fotografií, příspěvků na sociálních sítích, článků, videí, a také odměn, které můžete získat za Vaši finanční podporu.
A teď to hlavní. Toto je náš cíl. Přenést kus Jižní Ameriky, kus nás, do Vašich dnů a udělat je tím nevšední. Sdílet s Vámi naše zážitky a zkušenosti, které získáme také díky Vám.

Když jsme dostali kolobrndy, došlo nám, že to vlastně nebude jen tak, něco převážet. Bude to náročnější, než kdybyste si prostě jen vzali krosnu a stoupli si ke krajnici a stopovali. Najednou tím, jak jsme otevřeli tyhle dveře, tak je už nejde zavřít… Upletli jsme si na sebe bič… A tak najednou začal výčet všeho, co vlastně bude potřeba. Od brašen až po svítidla, lékárničky, vaky na vodu, fotoaparát, který něco vydrží, kamery, a taky vybavení do terénu.. zkrátka toho je hodně a v momentě kdy píšu tyto řádky, mohu tyto věci odškrtat ze svého seznamu a z hluboka si oddechnout… uuuuuuf, zvládlo se to… Touto cestou samozřejmě za všechny děkuji našim partnerům, kterým se naše myšlenka líbí a neváhali jít do toho s náma a pevně nám věří.

Jak to vlastně probíhá? Jak se shánějí sponzoři?

Udělali jsme si svoji tabulku, kam jsme si napsali různé firmy, které chceme oslovit. Dali jsme dohromady tiskovou zprávu a všechny podklady, které by mohly zaujmout, a pak už jen mít v sobě špetku odvahy a posílat to prostě všem! Zkrátka týmová práce.  Ano prostě jsme zasypali celej internet. A ano, setkáváme se samozřejmě i s negativníma reakcema, nedůvěřivýma reakcema, rozpačitýma reakcema, ale hlavně – s pozitivníma reakcema.
Člověk vlastně pak v realitě na sobě vidí, jak moc věří tomu co právě teď dělá. Buď se drží té své vize, a nebo propadá skepsi a znejistí, což se mi nejednou stalo, ale mohu za sebe říct, že za poslední dva měsíce to vše běží tak, jak jsme si řekli.

Zjistili jsme, že člověk musí být vytrvalý , a že se nesmí sesypat hned z první negativní reakce.
Když nám firma, která se nám zdá, že přesně podporuje takové projekty, neodepisuje, tak si tam prostě zavoláme, a ze své zkušenosti mohu říct, že když s někým mluvíte na druhé straně, je to lepší než čekat na mail s odpovědí, protože se leckdy stane, že odpověď nepřijde. Zjistili jsme, že ty lidi nejsou nedostupní, a že když se opravdu vysvětlí o co jde a jaký to má všechno nádech, tak člověk na druhé straně se vám vždy snaží pomoct a ve valné většině případů najdete společnou řeč. Což je prostě super. Takže takhle my sháníme partnery – postupným oslovováním a následným kontaktem a buď to vyjde a nebo ne, nemáme co ztratit. Zní to docela jednoduše, ale věřte, že za tím je spousta práce. A i když vše zatím šlape, někdy se v myšlenkách přistihnu, jak stále nad něčím dumám, co by šlo udělat ještě jinak a jakým směrem se přesně vydávat. A jak se znám, na spoustu věcí, které jsem mohl udělat ještě jinak, přijdu až při samotné cestě.
A postupně, jak všechno běží, množí se takové dotazy typu, jak to zvládnete a s čím tam jedete, a jak budete vybaveni a podobně? Musím předeslat to, že nejedeme soutěžit a ani bojovat o přežití, jedeme především za poznáním. Trasu, nad kterou jsem trávil poslední měsíce, jsem pečlivě vybíral tak, aby vždy po 40 nebo 50km byla nějaká vesnice, nebo město, pro největší případ nouze. Po celém kontinentu je až na malé vyjímky teplo, takže hodně lidí překvapuji tím, že si s sebou nevezu žádný svetr. A ano skutečně nevezu, protože za poslední čtyři cesty jsem ho nikdy nepotřeboval a to i když jsem se pohyboval ve vyšších nadmořských výškách. Nebudu s sebou zkrátka brát všechno možné, ale vyberu pečlivě to, co upotřebím víc, než na polovinu cesty. Zbytek pak popřípadě někde koupím. Což se běžně dělá.
Často potkávám i typy lidí, kteří nevěřícně kroutí hlavou, že každý den neujedeme 50 km. No a?:) Skutečně je ujet nemusíme, protože v jeden den můžeme ujet 30 km, a druhý den klidně 70 km, a třetí den v klidu odpočívat a užívat si momentálnosti někde, kde se nám bude líbit. Nepojedeme v kuse, to bychom z toho nic neměli. Raději přijedeme o měsíc déle, než abychom to nějak „hnali“.
V neposlední době, mně i ostatním, však pomáhá podpora zvenčí. Lidi, kteří se o našem projektu dozvěděli, píšou, a dávaj nám podporu, i to je jeden velkej hnací motor, protože se věci dějou mohem líp, když víte, že za váma stojej lidi, kteří vám věří, a fandí vám. Takže tímto chci za všechny poděkovat. Neskutečně si toho vážíme a jsme Vám vděčný. Zjistil jsem, že ještě těžší je dát dohromady všechny ty věci, aby měly tu správnou myšlenku, než samotná cesta. A víte proč? Protože bez těch věcí, by nebyla žádná taková cesta. Všechno souvisí se vším.
Každý den potkávám lidi, kteří se mě vyptávají a zkoušejí si s radostí koloběžku. Je to takové hezké. Vy na vlastní oči vidíte, že ten sen nežijete jenom pro sebe, ale že ten sen s vámi žijou i ostatní a čím víc se to blíží, tím to sílí.. a to je přesně to, o co mi šlo. Dostat do podvědomí tuhle šílenou věc, udělat něco se životem, udělat něco se sebou a druhým dodat odvahu, udělat to samé. Nemusí jezdit zrovna až na konec světa, ale jde o ten princip, zvednout se a dělat to, co tě prostě baví – žít. Nevzdávat se svého snu.
Člověk tu je proto, aby žil, aby poznával, aby se smál. Nejsme tu od toho, abychom žili pod tlakem negativních situací, ale hlavně proto, abychom poznali náš svět, který přeci patří nám. A o to v první řadě jde.

Do užšího výběru, jestli to tak můžu nazvat jsem si vybral lidi, kteří měli tu touhu jet se mnou už minule a nakonec ze všelijakých důvodů nejeli. A tím byl i Lukáš.

Lukáše znám velmi dlouhou dobu, a také vím, že má podobně nastavené vnímání jako já, což je velmi důležité v určitých situacích, kdy Vám může jít o krk…, víte jak to myslím. Řekl mi, že prostě chce jet, že je to jeho sen. No a já rád plním něčí sny.., tedy rád jim je umožňuji, když je to v mých silách. Když se mě zeptal, zda s sebou může vzít i svou partnerku Sany, dva dny jsem váhal, protože vím že ženy, ač mají práh bolesti posunutý od přírody někde jinde, tak tohle pro ženu jako takovou moc nebude, ale zase jsem si říkal, že se třeba mýlím, kdo ví. Když se to nezkusí, tak to nezjistím. Na druhou stranu jsem si říkal, že bude fajn tam mít i zástupkyni něžného pohlaví. Když jsme se se Sany viděli poprvé, byli jsme asi oba dva stejně vykulený.  Ona z  koloběžky, a já z ní, jelikož mi řekla, že na koloběžce ještě v životě nestála. A to ani na té maličké!:))

Trochu nechápavě jsem se po díval na Lukáše, který mě ujistil, že to bude v pohodě. Moc jsem tomu upřímně nevěřil, ale nechal jsem to plynout, i přesto, že Sany během našeho testování asi dvakrát z koloběžky spadla když jela z kopce, hmmm…to bude oříšek. Přesto to ta holka nevzdávala a přesvědčila mě, že to myslí opravdu vážně. Samozřejmě dneska už na tom sviští a nemám nejmenších pochyb o tom, že to zvládne.

To takový Tomáš, kterého znám především z jeho nočních návštěv u mě v  klubu, kdy odcházel vždy jako poslední s veselou náladou…, vážení přátelé tak to je úplně jiná dimenze. No, je to prostě střelec tělem i duší. Je to živel. Ostatně mám dojem, že je ve znamení střelce, což by se trošku vysvětlovalo :)). Nemohl jsem ho prostě odmítnout, takovou vesele bláznivou povahu chce mít každý ve svém týmu. Zkrátka nudit se opravdu nebudem.

Kruh se pomalu uzavírá a v tu chvíli, kdy cítím, že už to finišuje, jsem ve stále větším kontaktu s Michalem.

Michal prošel změnami v osobním životě a tak jednoduše chtěl změnu. Svěřil se mi, že by chtěl jednou okusit to kouzlo toho nezávazného cestování, zkrátka tu nemluvil o cestě jako takové , ale o sobě, což mě zaujalo. Chápal smysl té cesty, a tou je především cesta k sobě…, poznat sebe sama a rozvíjet se i v této části života. Netrvalo dlouho, a přišla mi od něj zpráva, „chci jet taky ..končím tady a chci začít jinak“ . To byl dost pádnej argument k tomu ho v tom podpořit.

Poslední do mozaiky našeho týmu vstoupila Michala. Znám ji, po Sany, nejkrátší dobu, ale zaujal mne její přístup k cestování. Jednoho večera mi řekla, že by se mnou chtěla taky někdy odcestovat. Řekl jsem jí, že se ozvu, až to bude aktuální. Pro jistotu se mne je ště několikrát ptá jestli to teda platí. Protože můj odhad odjezdu byl listopad tohoto roku. Vše několikrát potvrzuji. Po několikaměsíční odmlce a v momentě, kdy se mají hromadně koupit letenky se mi vlastně vybavilo, že by nebylo od věci jí zavolat a říct jí o tom, protože jsem to slíbil :)). Málem bych zapomněl, a to by mi asi nedopustila.

Když to vezmu kolem a kolem, úplně náhodně v jeden moment se dalo dohromady toto uskupení, bylo to zcela spontánní, vlastně co to píšu, náhody v mém světě neexistují, vše je tak jak má býti, krom toho, že jsme se skoro všichni znali z dřívější doby, jsme zkrátka v tu samou chvíli měli stejný sen. A konec konců jestli máme nějakou vazbu která nás spojovala? No jasně, krom toho, že jsme všichni až na slečny hráli hokej v našem městě, máme odhodlání a věříme v sebe.

A tak, jako se prolnuly a svedly naše cesty, budeme rádi, když se i Vaše cesty spojí s těmi našemi a společně vytvoříme silný tým, který to celé společně zvládne.

Ano, každý z nás si může koupit kdejakou koloběžku někde v obchodě, nebo na netu… Těch možností je v dnešní době opravdu hodně. Ale to bych nebyl já, aby mě nezajímalo mnohem víc, chtěl jsem se ponořit do tajů toho jak a kde se ty koloběžky vlastně vyrábí, a když už si tu koloběžku koupím, tak chci vědět, zda vůbec vydrží tolik, co na tom chceme ujet. Strávil jsem hledáním asi týden, než jsem si vyzjistil „kolik, co a jak…“. Jednoduše, co pro nás bude asi nejlepší. A pak mě napadlo.., co když prostě zavolám do nějaké té firmy, řeknu jim svůj nápad a třeba nám i pomůžou. Možná nám i nějakou koloběžku zapůjčí, či věnují. V duchu jsem si zkrátka říkal, že za zeptání člověk nic nedá. A tak začal tento příběh.

Trochu nervózně, ale pln odhodlání, vytáčím číslo marketingového manažera firmy, která vyrábí koloběžky. Ze sluchátka se ozve ,,halooo tady pan Xy“ , a já najednou rozjel svou slovní mašinérii.. prostě jsem nadšeně říkal vše o mém nápadu projet kontinent na koloběžce. Po mém minutovém monologu, pan Xy říká …,,OK“. Prostě jen Ok?. Tak se ho zeptám, co teda znamená to OK? Zkrátka, ,,když ty koloběžky budou trochu vidět (myslel tím reklamu), nemáme problém a těch koloběžek vám dáme klidně i deset“. Má duše se zaradovala, začíná to vše vycházet podle plánu. Tak jsem pro změnu řekl zase ,,OK“ já. Vlastně to byl takový hovor, kdy jsme si navzájem říkali  ,,OK“.  Během pár týdnů jsme si vyměnili pár mailů, a domluvili se, že si pro koloběžky dojedeme. Těsně před začátkem onoho týdne se nemohu panu Xy dovolat. Nevadí, zkusím to zítra.

Je druhý den, volám tak akorát v dopoledni, na druhé straně se ozve pan Xy, tak se ho zeptám v kolik že si tedy máme přijet pro koloběžky. On odpoví ,,na desátou hodinu ideální“. Mám radost, a říkám si jak to samo všechno tak pěkně plyne. Pak mi je ale položena zničující otázka. Pan Xy změnil trochu svoji intonaci a zeptal se “a Marku, budete to platit hotově nebo až zpětně?“ V ten okamžik jsem doufal, že se mi vše zdá a připadal jsem si, jako v jiném světě. Najednou mi probleskly hlavou všechny věci, které jsou s touto zásadní otázkou spojené. Logo firmy zhotovené na našich letáčcích, forografie s jejich koloběžkami, které už vesele kolují po světě v tiskově zprávě a spousta dalších věcí, které se v tu chvíli musely neprodleně zastavit. Takže tohle všechno bylo úplně zbytečné?

Má odpověď byla, že jsme se o žádném placení nebavili, a tohle bylo přeci dle dohody, v rámci partnerství. Načež mi bylo řečeno, že v ruce nic nemám a že nám prostě jen tak nic nedá, maximálně jakousi slevu na tři koloběžky. Řekl jsem proslulé ,,OK, tak se mějte, děkuji vám za nabídku.“ Vyřešeno. Celou tu situaci jsem si ještě několikrát přehrával, až mi přijde s odstupem času a událostí vlastně i vtipná.

Nicméně je dobře, že to takto dopadlo, protože kdyby se to nestalo, nikdy bych nenarazil na tak skvělé lidi, které jsem o pár dní později poznal.
Zavolal jsem do jiné firmy, domluvil si s nimi schůzku, nastínil jim svůj plán a ve výsledku jsme si plácli. Musím říct, že s tak vstřícnými lidmi jsem se dlouho nesetkal. A byl jsem moc rád, že to vše tak dopadlo. Dnes se ví, že koloběžky na kterých jedeme jsou od společnosti YEDOO. Za celý náš tým chci říct jen DĚKUJU. Celý ten jejich kolektiv na mě udělal obrovský dojem. Jsou to prostě veselí lidé, a Ti jsou pro nás velmi důležití. Především vědí o co se jedná, a jsou nám obrovskou oporou. Kromě super partnera, který nám zajišťuje servis koloběžek a je nám nápomocen v mnoha dalších věcech,

, jsem v nich získal hlavně dobré přátelé, kteří nám fandí a jedou v tom s námi!

Toto dnešní psaní má jasné poselství – nikdy se nevdávejte toho, co opravdu chcete. Když se jedny dveře zavřou, vždy se vám otevřou jiné.